Mnozí čtenáři Fouskových knih mně psali a nebo mi říkali, že bych měl vydat veselé
autorovy příběhy samostatně. Byl jsem mnohokrát svědkem, že když Josef Fousek vypráví živě,
často lehce pozměňuje a splétá tu kouzelnou nit okamžitého nápadu. Požádal jsem ho,
aby sepsal své častokrát groteskní historky.
Věřím, že tato kniha potěší svým laskavým humorem.
Vždyť sám autor říká: ”Nikoli výsměch, ale úsměv!” Přál bych čtenářům, aby je tento
výběr veselých příběhů potěšil tak jako všechny předešlé autorovy knihy. Vzpomínám si
na jeden z Fouskových textů ještě ze Semaforu, který zhudebnil Petr Spálený a zpívala
jej Miluška Voborníková. Domnívám se, že tento text může být mottem této knihy.
Úsměv je lék
Co léčí trable žal a beznaděj
Z úsměvu vrásky nevaděj
Tak se pojďte smát
Úsměv nás konejší
Když starostí je habaděj
S úsměvem život není zlej
Tak se pojďte smát...
* * *
SATELIT
Moje žena Jarmila, přišla na chvíli domů z práce v mateřské škole, kde pracovala jako kuchařka.
”Pepiku, potkala jsem pana inženýra, co bydlí naproti v paneláku. Říkal mi: ,Paní Fousková,
když ten váš manžel rejpá do režimů, tenkrát i teď, řekněte mu ať si koupí satelit!
Aby měl přehled, co se děje ve světě!”
Jarmila odešla a já jsem se dal do práce. Vzal jsem starou prádelní poklici –
takovou tu olezlou od sody a horké vody – udělal jsem do ní ”turšlokem” neboli
děrovačem dvě díry a začal jsem ji montovat z okna na takové ty roury, co se
do nich dávaly sovětské a československé praporky, při slavných oslavách.
Bydlíme ve druhém patře v klidné sídlištní ulici, a tak se pod oknem objevily děti.
”Pan Fousek dělá satelit!” křičely okamžitě a bez výsměchu. Radovaly se.
”Pepiku,” volal na mne můj kamarád, táta slavného hokejisty Miloše Hořavy, ”to je satelit?”
”Jó, to je satelit,” přikývl jsem.
”To máš z boxu!” poklepal si starý Hořava na čelo.
Nevšímal jsem si toho.
Přidrátoval jsem poklici a k ní jako rozvod bakelitovou krabičku z ledničky, co
se v ní dělají zmrzlé koule do drinků. K tomu jsem připojil červený a zelený drát.
Čekal jsem na svou ženu. Asi za půl hodiny zazvonil zvonek u dveří.
Žena se vrací ze školy nějak brzy, pomyslel jsem si. Otevřel jsem dveře. Nebyla
to žena. Byl to soused pan inženýr s manželkou.
”Pane Fousku, promiňte, že rušíme,” slušně mi říkala paní inženýrová, ”prosím vás,
to za tím oknem je satelit?”
”Ano,” přikývl jsem.
”A smím-li se ptáti, kolik jste za něj dal?”
”Čtyři šedesát, za ty dva dráty, červený a zelený, z bazaru.”
Paní inženýrová se vyčítavě podívala na svého mlčícího muže a poznamenala káravě:
”Vidíš, Péťo, a tys za ten japonský Šukiti...”
”Hitaši,” opravil svou ženu nevrle pan inženýr.
”… dal šestnáct tisíc!”
Inženýr se rozčílil:
”A pane Fousku, hraje vám to?” křičel na mě. ”Chytíte na to něco?”
”Nic,” odpověděl jsem klidně.
”Tak proč děláte z lidí blbce?” zvýšil hlas, až sípal.
A já mu řekl:
”Zatím jste přišel jenom vy!”
*
KLÍČE OD NIČEHO
Jako montér plynu, jsem nejen čichal plynové aroma, montoval plynoměry, ale se svými
stejně podařenými kamarády, osnoval akce, které nás bavily. Vyhlášená byla akce Klíče.
Sebrali jsme, vyštrachali, vyhledali, posbírali všechny druhy klíčů, které byly
vyřazeny do šuplíků. Utvořil jsem z nich svazky. Emil vytvořil ve svěráku mosazné
kroužky a další náš spolupachatel Henča vyrazil na štítky nápis Plynárna Kladno.
Dobrovolně jsme se prošli po okolních uličkách starého města a cestou ztráceli
svazky klíčů od ”ničeho”.
Výsledek se dostavil za necelou hodinu. Radovali jsme se z úspěchu. Cizí, ochotní
občané, přinášeli do vetché budovy bývalé hospody U slunce, kde sídlila dílna
Rozvod plynu, nalezené klíče.
Pan Špička, náš vedoucí byl zpočátku zmatený. Poděkoval snaživým nálezcům a šel
klíče zkoušet do nejméně třiceti zámků, které se v dílně nalézaly. Zjistiv, že
klíče nejsou k ničemu, vyhazoval je oknem do staré uličky. Tam je nalézali další
ochotní občané, děti, starci, babičky, a radostně je přinášeli panu Špičkovi nazpět.
Jeden lakotný nálezce chtěl nálezné. Pan Špička mu dal deset deka sekané a jedno
pivo. Další muž vyhrožoval, že to oznámí patřičným úřadům, aby se veřejnost a orgány
dozvěděly, jak je snadné proniknout do plynárny, která patří mezi strategické objekty.
Naštěstí měl tento muž za sebou několik let vojny a pár let blázince.
Pan Špička začal ztrácet trpělivost. Denně někdo přicházel. Našich padesát osm svazků
klíčů se činilo. Cedulka na dveřích, kterou napsal krasopisně Vlasta Jeřábek:
”Nevracejte klíče, nejsou od nás!” nic nepomohla.
Nejhorší bylo, že se začaly ozývat
telefony. Volající nabízeli klíče. Také přišly dva balíčky. Pan Špička musel zajet
svým wartburgem na poštu. Byly poslány doporučeně. Po měsíci vše utichlo. Epidemie
svazků odezněla.
Pan Špička si oddechl. Měli jsme pocit provinění. A právě druhý
den přišla starší učitelka se skupinkou pionýrů. Všichni měli na krku rudé
šátky. I soudružka učitelka.
”Neseme vám radostnou zprávu,” vesele se smála soudružka učitelka. ”Ale až nám
uvaříte čaj,” žertovala a pan Špička postavil na vařič konvici.
Nic nechápal.
My v dílně také ne. Já jsem musel dojít za roh do obchůdku pro krabici piškotů.
Pionýři měli hlad. Najedli se, švitořili a potom povstali. Paní vedoucí, pardon,
soudružka učitelka, zvedla dirigentsky prst, sbor povstal. Stáli jsme v chodbě a
poslouchali píseň o soudruhu Minaříkovi.
Pan Špička se nechápavě usmíval. My, montéři plynu, též. Soudružka učitelka zjednala
ticho, hrdě se rozhlédla a laskavě se ptala:
”Copak je to? Copak je to? Čípak je to? Copak jsme ztratili?”
Všech pět či sedm
pionýrů to po paní učitelce opakovalo. Chvíli nastalo ticho a soudružka přesně
a načasovaně sáhla do kapsy sukně a vykřikla doprovázena sborem:
”Júúúúú! Jůůůůů! Tady jsou!”
V ruce držela svazek klíčů. Byl to malý klíček od cestovního kufru, velký klíč
od starých vrat, a klíč od patentního zámku.
Pan Špička zčervenal, sevřel podávaný svazek a poděkoval.
Když soudružka s dětmi odešla, povzdechl:
”Už aby byl komunizmus!
”Proč?” zeptal jsem se udiveně.
”Nebudou zámky ani klíče, protože lidi už nebudou krást.”
Můj kamarád Vlasta přikývl:
”Už nebude co.”
*
KLINICKÁ SMRT
Měl jsem pár týdnů po operaci srdce. Trojitý by-pass se tomu říká. Seděl jsem v
čekárně v kladenské nemocnici. Nebyl jsem tam sám. Naproti mně seděly dvě starší dámy.
V mých letech.
Měl jsem divné myšlenky. Radost se mísila s prožitkem kardiochirurgického
sálu. Měl jsem strach, ač jsem se cítil mnohem lépe. Jen rozřezané kosti bolely.
Zaháněl jsem myšlenky na operaci.
”Hlavně aby ty báby nezačaly s nemocema,” pomyslel
jsem. Jakoby mne slyšely.
”Paní, já měla klinickou smrt!” začala ta baculatější.
”Už je to tady,” zbledl jsem.
Druhá dáma, ta vychrtlá radostně vzkřikla:
”To je zajímavé, paní, vyprávějte!”
Baculatá se rozhlédla, zastavila na chvíli pohled na mně, a začala:
”Najednou jsem byla mimo. Veliký tunel, šla jsem v něm, vzadu zářilo veliký bílý světlo.”
”Co dál?” zvědavě se ptala vychrtlá.
”Spatřila jsem zástup lidí, duší, a jedna na mne volala: ,Paní Hanousková, ještě nepřišel
váš čas. Vraťte se dolů.’ A tak jsem tady v čekárně.”
Začalo mne píchat na prsou. A ta vychrtlá se nadšeně ozvala:
”Já měla taky klinickou smrt!” Marně jsem uhýbal očima. Začala zjevně vyprávět i pro mě.
”Byla jsem v bezvědomí, šla jsem po cestě do velkého tunelu...”
”Jako já!” skočila jí do řeči baculatá.
”...a na jeho konci zářilo veliký světlo jako měsíc!”
”Jako u mě!” přikývla baculatá.
Vychrtlá pokývala hlavou, pomlaskla a vyprávěla dál:
”Vzadu stál zástup duší...”
”Jako u mě!” nadšeně opět vzkřikla baculatá.
”A jeden pán,
tedy duše, mi laskavě pokynul: ,Jděte zpátky, paní Nováková, váš čas ještě nepřišel,’
a tak jsem tady v čekárně!”
Dámy na chvíli ztichly a já se těšil, až mne pan primář
Povolný zavolá. Netěšil jsem se dlouho. Chvíli si dámy vyprávěly, jaký to bylo klidný
a veselý za minulýho režimu, jak okresní tajemník dal baculaté k Mezinárodnímu dni
žen bonboniéru a mýdlo, a ta vychrtlá vyprávěla, jak jí dal soudruh Brežněv pusu.
”Pane Fousek, vy jste měl taky klinickou smrt, že? Četla jsem něco o vás v novinách!”
Jedovatě se na mne náhle otočila baculatá. Přemýšlel jsem co říct. Zčistajasna jsem
vyhrkl, abych je potěšil.
”Ano! Měl!” Dámy zpozorněly a upřely na mne dychtivé zraky.
”Vyprávějte,” žadonila vychrtlá. Začal jsem.
Šel jsem pomalu tunelem a vzadu zářilo veliký světlo!”
”Jako u nás,” divily se obě dámy.
”Spatřil jsem zástup duší. Stály vedle sebe, všechny měly šedé obleky.”
”Ty naše taky! Jako u nás!” ozvaly se pacientky.
”Vzadu, nad zástupem stála veliká socha Vladimíra Iljiče Lenina!”
”To my jsme tam neměly!” téměř společně vzkřikly překvapené dámy.
”Já, ano! A najednou vystoupil ze zástupu šedý pán s červenou kravatou, vztáhl
ruce a volal na mne: ,Soudruhu Fousku, soudruhu Fousku, pojď mezi nás! Pojď mezi nás!’”
Dámy ani nedýchaly.
”A co jste mu řekl, vy?” ptala se vychrtlá s rozzářenýma očima.
”Já jsem řekl: ,Soudruzi, já se na vás vyseru, já jsem radši na zemi.’ A tak jsem
tady s vámi v čekárně.” V místnosti se rozhostilo ticho. Později mi primář Povolný říkal:
”Pane Fousku, nevíte, co se stalo těm dámám před vámi? Oběma se zvýšil tlak.”
*
VYNÁLEZ
”Zavřel jsi vodu? Uvidíš, jednou vytopíme sousedy! Přeteče vana!”
Každý, kdo
bydlí v paneláku nad někým, zná tyhle věty. I já jsem je samozřejmě slýchával
(vytopili jsme sousedy čtyřikrát), a proto jsem usilovně namáhal šedou kůru
mozkovou, abych něco vymyslel. Po několika letech se mi to podařilo. Přiznám
se, že jsem se radoval z vlastní geniálnosti, a hned jsem začal pracovat.
Do
vany jsem položil na dno prkénko na maso, na něj jsem dal rozžatou svíci a
nahoru na šňůru na prádlo jsem pověsil nafouklý kondom. Pustil jsem vodu a
pozoroval svůj vynález. Voda stoupala a když byla vana téměř plná, plamínek
svíce zahřál balónek, ten bouchl a tím signalizoval, že mám zavřít vodu.
Jednoduché věci jsou geniální. Hned jak moje žena přišla z nákupu, vyzkoušel
jsem svůj vynález. Klidně jsem seděl v křesle a četl si Večerník Praha.
”Pepiku,” ozvala se nabádavě žena, ”hlídej si tu vodu! Ať nepřeteče vana!”
”Neboj se,” uklidňoval jsem ji s úsměvem, ”buď klidná a dívej se na televizi!”
Žena nerozuměla mému klidu, ale chvíli mlčela.
”My někoho vytopíme, uvidíš! Jdi se podívat, jestli nepřetéká vana!”
”Neboj se, klid!” konejšil jsem ji.
"Pepiku, to není už možný,” rozčílila se, ”vana už musí být plná!”
”Nikam nechoď,” chytil jsem ji za ruku, ”všechno je zařízeno!” Poklepal jsem si na hlavu:
”Máš doma moudrou hlavičku!”
Jarmila usedla opět do křesla, ale bylo vidět, že místo Kolomba poslouchá
šumot vody z koupelny. Zachovával jsem klid. Každou chvíli se musí ozvat rána
signalizující plnou vanu. Těšil jsem se, jak ženu překvapím a jak mne bude
obdivovat. Také mi v hlavě bleskl nápad, že bych to mohl patentovat.
Ozvaly se rány na dveře. Žena otevřela. Soused Vrtík, co bydlí pod námi, stál za dveřmi.
”Paní Fousková, nám teče ze stropu v kuchyni voda!” křičel.
Vyrazili jsme do koupelny. Vana přetékala, svíce hořela, a balónek klidně
visel na šňůře. Udiveně a zklamaně jsem zavřel kohoutky. Prkénko mne zklamalo.
Poodplulo se svící mimo dosah balónku.
*
RADA PRO VNOUČKA
Nedávno jsem šel s vnoučkem ulicí starého Kladna. Blížil se k nám jeden pán,
co měl za minulého režimu osm funkcí a teď jich má dvanáct. Co čert nechtěl,
spatřil nás a hned se dal do řeči.
”Dlouhý vlasy se už nenosí!” začal rozhovor. ”Vypadáš jako anarchista!”
”To je zajímavý,” bránil jsem se, ”když jsem byl jednou před časem ostříhanej
na krátko, tvrdil jste, že vypadám jako skin!”
Pokrčil rameny a dál mi protektorsky tykal:
”Slušnej člověk má chodit slušně ostříhanej. Jsi už známá osoba a tak musíš jít
týhle mladý nezkušený generaci příkladem!” Zadíval se na mého vnuka:
”To je tvůj vnuk?”
”Ano, to je můj vnuk,” přikývl jsem.
”Jak se jmenuješ?” zeptal se přísně funkcionář.
”Pepik,” řekl neochotně můj vnuk. Bylo na něm znát, že ho ten pán hodně štve.
”Jako děda!” ušklíbl se funkcionář.
”Jó, jako děda! Můj děda!” trochu útočně se ozval Pepa.
Najednou mu ten pán poklepal žoviálně na rameno a mentorským hlasem začal kázat:
”Dám ti radu, Pepiku. Když budeš chtít bejt v životě šťastnej, bohatej, mít
úspěchy, tak se musíš vyhýbat blbcům!”
A můj vnuk pronesl bez přemýšlení:
”Vždyť já ani nevím, kde bydlíte!”
*
PŘEKVAPENÍ V ČASTONICÍCH
Můj starý kamarád Kotelenský mi jednou v hospodě na Křivoklátě vyprávěl
zajímavý příběh.
Po okolí jezdívala před mnoha lety malá kapela, jakýsi šraml, která hrála na
tancovačkách, svatbách, hasičských bálech, pohřbech a všemožných jiných veselicích.
Jezdili ve složení buben, housle, klarinet a basa. Bubeník Honza Cvrček byl
známý tím, že si nikde nevzal ani kousek chleba. Byl hrozně štítivý. Když
ostatní muzikanti hodovali a říkali mu:
”Vezmi si chleba se sádlem.” Jan odmítal.
”Mně dala žena s sebou buchty s mákem... Já mám dneska s sebou chleba a sýr...
Já mám od ženy chleba a kus špeku.”
Je to již mnoho let, co tahle potulná muzika hrála v Častonicích na hasičském
candrbále. Uprostřed jednoho dlouhého valčíku odešel z pódia klarinetista a v
šatně vyndal z kapsy bubeníkova zimníku veliké jelito, které dala svému muži
paní Cvrčková. Vymačkal ho, snědl a nacpal do něj koňskou koblihu. Vrátil se
jakoby nic a pokračoval v hraní.
Po skončení veselice, jak to bylo zvykem, pozvali muzikanty do lepší světnice
na guláš. Pan starosta, pan velitel hasičů, pan farář, pan doktor, pan
velkostatkář – všichni si pochutnávali na guláši, který připravila paní
hostinská. Honza Cvrček seděl stranou, v koutě na malé stoličce a nejedl.
”Tobě stará dneska nedala nic ke svačině?” ptal se jakoby nic klarinetista a
ostatní muzikanti se potutelně usmívali.
”Dala mi s sebou krásný jelítko,” říkal smutně Honza Cvrček, ”ale dal jsem si
ho do toho hrnce s gulášem ohřát a ono se rozvařilo!”
*
ČERVÍČEK
Zrovna, když jsem se vykoupal a navlékl si na nahé tělo župan, zazvonil zvonek.
Vzal jsem sluchátko od domovního telefonu.
”Tady jsem já, Jarmila,” ozval se hlas mé ženy, ”zmáčkni tlačítko. Zapomněla
jsem doma klíče.” Zmáčkl jsem tlačítko, zezdola od vchodu do paneláku se ozvalo
zachrčení, bouchly dveře a vzápětí se ozval i hluk výtahu.
”Udělám ženě nějakou legraci,” vynořil se jeden z mých okamžitých nápadů. Stál
jsem za dveřmi a čekal. Třesknutí dveří, slyšel jsem, jak žena vychází z výtahu.
Rychle jsem otevřel dveře dokořán, rozhalil župan a zařval jako úchyl: ”Hé hé hé!”
Nebyla to manželka ale listonoška. Lekla se a spadla po schodech o poschodí níže.
Ležela na vysypaných velkých důchodech a vyjeveně na mne zírala. Rychle jsem se
zahalil. Nechápal jsem, co se stalo. V té chvíli se objevila vedle klečící listonošky
moje žena s taškami.
”Proč jsi nejela výtahem?” ptal jsem se zbytečně.
”Protože jdu po schodech!” řekla a nechápala, co se vlastně stalo. Držel jsem
si župan. A tenkrát mě urazila jedna věta a mrzí mne ještě dnes. Listonoška se
na mě zespoda podívala a nevěřícně zakroutila hlavou:
”Takovej červíček a jak to ženskou vystraší!”
*
INZERÁT
Pan doktor prohlédl má kolena a doporučil mi opatrnou jízdu na kole. Protože
ten doktor byl můj kamarád, uvěřil jsem mu.
”Chce to inzerát,” řekl jsem si. ”Chce to přistupovat k chorobě moderně.”
A hned druhý den jsem napsal černým fixem na velký list papíru:
Koupím starší levné kolo. Značka: ARTRÓZA.
Josef Fousek - byt číslo 42.
”Napsal jsi to blbě,” neodpustila si moje žena.
Myslel jsem si své. Zřejmě
nepochopila sílu inzerce. Připíchl jsem špendlíky svůj inzerát na nástěnku v
chodbě našeho paneláku. Nemýlil jsem se. Již třetí den jsem potkal pana
magistra Bláhu.
”Pane Fousku,” ochotně mi oznamoval, ”včera jsem prodal starší, ale nádherné
kolo za sto padesát korun!”
”Četl jste můj inzerát dole v chodbě?” otráveně a naštvaně jsem se zeptal.
”Právě, že četl,” přikývl pan magistr.
”A proč jste to kolo neprodal mně?”
Pan Bláha pokrčil lékárnické obočí:
”Vy jste chtěl kolo značky Artróza a já měl Esku!”