K Vánocům jsem dostal od syna Tomáše pískací klíče. Aby je zapomnětlivý majitel neztratil,
měly malý reproduktor, který se ozval melodií na zapískání. Na křižovatce lesních cest,
kde se scházejí invalidé a důchodci, jsem zastavil kočárek.
"Koloušku," řekl jsem Pepíčkovi, kterému jsme tak říkávali kvůli jeho příjmení Jelínek,
"dávej pozor, jakého máš chytrého, moudrého a zázračného dědu!"
Potom jsem odhodil klíče se zvukovým přívěskem asi deset metrů do sněhového poprašku
mezi stromy.Zapískal jsem pár naučených tónů. Nic! Opakoval jsem to několikrát
, zatímco Pepa seděl a pozoroval s dudlíkem v pusince, co dělá jeho děda. Zase nic!
Zpovzdálí mne pozorovali dvě babičky a starší pán s holí. Nehleděli zrovna vlídně.
Spíše nedůvěřivě. Marně jsem pískal. Poklekl jsem do sněhu a v místě předpokládaného dopadu
jsem hledal klíče.
Pepíček si radostně broukal a tleskal ručičkama.
Pískal jsem a na čtyřech se snažil najít svazek klíčů. Začal jsem mít trému.
Za sebou jsem cítil udivené zraky a mumlání nevhodných diváků.
"Co to tam hledáte, pane?" nesměle se zeptala jedna dáma.
"Klíče!" odpověděl jsem z pozice psa s hlavou u země a zapískal jsem.
"A proč pískáte?" dodala si odvahy druhá paní.
"Aby se ozvaly!" odvětil jsem.
Pán s holí na mne ukázal a úmyslně nahlas pronesl: "Vidíte, a takovýmu .... svěří máma dítě!"
Klíče nemohly pískat. Konečně jsem je našel a prohlédl zázrak z Hongkongu.
Syn mně zapomněl říct, že musím vyndat papírek mezi kontakty. Patřím mezi generaci, pro
kterou je složení Rubikovy kostky kosmická raketa. Pepíček mne bral se vším všudy.
