V roce 1982 jsme vyjeli - tedy já, moje žena Jarmila a naše třináctiletá dcera
Ivanka - na dovolenou. Stařičký wartburg nás dopravil do pohraničí. Pomezní Boudy
nás přivítaly nejistým větrným počasím. Byl to spíše podzim, než červen.
Naši poděbradští přátelé nám sice vysvětlili, kde najdeme boudu, od které jsme
měli klíč, ale trochu jsem popletl název, a tak jsme zámek, do něhož patřil klíč,
našli až po hodině hledání v opuštěných kopcích. Byl to vysoký, nevlídný, typicky
německý dům stojící uprostřed kopce pod nedalekým lesem na polsko-české hranici.
Zastavil se zde čas. Z lesa se ozvalo praskání a úpění stromů, začal nás chladit
podvečerní vánek. Marně jsme hledali očima známky života v okolí. Chalupy a boudy
byly prázdné, jako bychom byli sami. Z maringotky asi šedesát metrů pod námi
vyšel podivný človíček. Dlouho se díval k nám nahoru. Pak se vrátil do maringotky
a z okna vyskočila záře televizoru. Později jsme poznali, že je duševně ne zcela
v pořádku.
První noc jsme spali v jednom pokojíčku ve druhém patře. Okénko téměř u stropu,
stěny vymalovány tmavě červenou barvou, nikde ani obrázek a světlo pětadvacetiwatové
žárovky. Spali jsme unaveni po cestě.
Hned ráno jsme se přestěhovali do místnosti, která při větším počtu výletníků
sloužila jako kuchyň a společenská místnost. Místnost nahoře se nám zdála pochmurná.
"Úplná márnice," řekla naše dcera.
Rozhlédli jsme se po rozsáhlém domě. "Stále tady vidím Němce, kteří odešli,"
říkala Jarmila. Dal jsem jí v duchu za pravdu. Mezipatra byla plná různorodých
skříněk, dveře do pokojíčků byly opatřeny petlicemi a u stropu blikala žárovka
bez stínítka. Podlahy z těžkých prken a stropy z mohutných rozpraskaných trámů.
Ulehčeně jsme sešli po zaprášených schodech dolů, kde byly dveře ven a jedny do
sklepa. Toužili jsme po slunečním světle a také po lidech. Pocit neustálé tísně
nám kazil začínající dovolenou. Nemluvili jsme o tom.
Rozsáhlý sklep spojený malými dvířky se stodolou, kam jsme nešli, byl přeplněn
haraburdím. Paprsek baterky přejížděl staré plísní ozdobené ohlávky koní, zrezivělé
kosy, vylámané hrábě, staré lyže. Uprostřed sklepení stál obrovský špalek se
zaseknutou sekerou. Proti dveřím visel roztrhaný plakát s německým nápisem a
obrázkem vojáka s červeným křížem na rukávě.
Při odchodu ze sklepa řekla Jarmila přesně to, na co jsem myslel: "Strč do té
petlice nějaký hřebík, aby na nás ze sklepa nefoukalo."
Dole pod námi pásl blázen stádečko jalovic. Poskakoval okolo v gumovkách,
v pršiplášti, v ruce držel veliký klacek a občas se roztancoval. Na hlavě měl
pomuchlaný klobouček.
Vycházeli jsme na toulky po okolí a až večer jsme se vraceli. Snažil jsem se být
veselý, hýřil jsem bezstarostností, hýřil jsem vtipem, ale Jarmila věděla, že se
přetvařuji.
Zjistili jsme, že se do "boudy" dá vlézt několika způsoby. Ivanka našla ještě
další dvířka vzadu u lesa pod nájezdem do stodoly. Byla zarostlá travou a křovinami,
ale kupodivu se dala otevřít.
Dveře z naší provizorní ložnice vedoucí do předsíně jsem vybavil amatérskou petlicí
ze silného drátu. Jarmila i já jsme nevesele hleděli na schody vedoucí do vyšších
pater. Na jednotlivých schodech zůstaly v prachu naše šlápoty z předešlého dne.
Ivanka usnula téměř okamžitě. Za okénky matověla obloha. Z chatrného spánku nás
probudil neznámý šramot. Jarmila se dotkla mé ruky. Za okénkem proti obloze se
mihl na okamžik stín. Vzápětí přejel stěnu za námi paprsek baterky. Nastalo ticho.
"Nechoď ven," šeptala Jarmila, "třeba to je pohraniční stráž."
Po nějakém čase jsme znovu usnuli. Nevím za jak dlouho, ale znovu jsme procitli.
Nebylo pochyb, někde nad námi zavrzala drátěnka. "Jakoby se někdo převracel na
posteli," šeptala má žena. Držela mne za ruku. Za několik minut se ozval ten samý
zvuk. "Tatínku, tam nahoře někdo je," ozvala se ustrašená Ivanka.
"Nechoď tam!" sevřela mou ruku žena. "Až ráno." Dlouho bylo ticho a my jsme se
začali trochu stydět za svůj strach. "Třeba to byl průvan," uklidňoval jsem ženu
a dceru, ale do rána jsem již neusnul.
Ráno jsem opatrně otevřel dveře na chodbičku, Jarmila mi svítila baterkou. Se
sekerou, kterou jsem si vzal ze sklepa, jsme prohledávali patra nad námi. Měl
jsem obavy. Sám chlap a s sebou ženu a třináctiletou dceru. Vševhny dveře byly
netknuté. Petlice měly zámky.
Venku začalo poprchávat. Téměř dušičkové počasí. Vzali jsme si pláštěnky a vyšli
ven. Blázen stál před maringotkou a monotónně tloukl klackem do zábradlí.
"Jsem ráda, že jsme z toho baráku venku," řekla Ivanka. Dali jsme ji v duchu za
pravdu. Už jsme přestali předstírat. Den pokaždé smazal nedůvěru a chvílemi se
nám zdálo, že se nic nestalo. Několik kilometrů za kopcem jsme seděli v Jahodovém
hostinci. Dali jsme si pohár, kávu a limonádu, měli jsme dobrý pocit, že sedíme
mezi několika lidmi.
S blížící se boudou se nám vytrácela nálada. Pod okny jsme našli cihli. "Někdo
se díval dovnitř," ukazovala na zem Jarmila. "Asi ten blázen," zasmála se Ivanka.
Vzápětí smutně dodala: "A teď musíme dovnitř."
Zamkli jsme hlavní dveře a důkladně jsem zastrčil hřebík do petlice v naší místnosti.
Venku se rychle stmívalo. Z maringotky zářilo modré světlo. Blázen stál jako silueta
a díval se k nám nahoru.
"Škoda, že tu nejsou rolety," zašeptala Jarmila. Uvědomil jsem si, že všichni šeptáme,
jako bychom nebyli sami. Hráli jsme karty. Nikoho nás to nebavilo. Báli jsme se
noci. Občas jsme se nechtěně podívali na strop. Jarmila odložila karty a ukázala
na sekeru, kterou jsem opřel u své postele.
"Když jsi ji bral ze sklepa, byla opřená o ten špalek." Přikývl jsem. "Ale když
jsme byli poprvně ve sklepě, byla zaseknutá ve špalku!" Zamrazilo mne ve skráních
a zrychlil se mi dech. Měla pravdu. "Možná, že vypadla," zašeptal jsem, ale
nevěřil jsem tomu.
Spali jsme celou noc. Druhý den jsme se courali po okolních cestách. "Po téhle
cestičce někdo asi chodí," ukazovala Jarmila na zem, kde se mezi mechem a kameny
vinula cestička. Náš strach se ale po klidné noci trochu vytrácel.
Večer se ochladilo, déšť ustal a měsíc se předčasně objevil nad polskou hranicí.
Jarmila v šeru chodby zakopla a upustila pláštěnku. Když ji zvedala, oba jsme se
zadívali na schodiště. Zastrčili jsme petlici. Do místnosti se vloudil opět ten
vlezlý pocit strachu.
Když dcera usnula, zašeptal jsem ženě: "Ty sis toho také všimla, že ano?" Přikývla.
Schodiště, kde ještě včera byly naše stopy v prachu, bylo čisté.
Po půlnoci znovu bliklo venku světlo baterky. Bylo tak nepatrné, že jsme chtěli
věřit, že je to měsíční paprsek. Venku se přihlásil vítr. Jarmila se nadzvedla
na posteli a pohlédla do okénka. "Blázen ještě svítí," zašeptala.
Po chvíli spánku se ozval zvuk převracejícího se těla a zavrzání drátěnky.
Zvuk se opakoval několikrát. Potom jsem měl pocit, že někdo jde se schodů.
Hleděli jsme na dveře. Paprsek měsíce se opíral neznatelným jasem o petlici.
Jarmila mi stiskla ruku. Měla ji studenou jako led. Viděli jsme, že se háček
petlice lehce nadzvedává. Jarmila rychle posvítila baterkou ke dveřím. Petlice se
vrátila zpět.
Začali jsme se nápadně bavit a křečovitě smát. Ivanka se probudila. Tušila, že se
něco děje. Světlo jsme se báli rozsvítit, aby nebylo zvenku vidět do místnosti.
Bavili jsme se nahlas až do rána. Dodnes nevíme o čem.
Svítání nás osvobodilo. Dveře do sklepa byly otevřené. Už jsme nevěděli, jestli
je otevřel vítr nebo někdo. Přestal jsem si hrát na hrdinu. "Odjedeme domů,"
šeptal jsem. Naházeli jsme rychle všechno do auta. "Nechal jsi tam foťák," vzpomněla
si Jarmila. Poznala, že se do domu nerad vracím. Bylo odemčeno. Dal bych za to
krk, že jsem zamkl.
Vzhůru k nám stoupal blázen. Motal se jako opilý. V té chvíli se objevili na cestičce
z lesa tři turisté s oranžovými batohy. Ptali se Jarmili, kde je Jahodová hospoda.
Využil jsem okamžiku a rychle vstoupil do domu. Foťák ležel na okně vedle postele.
Sekera zmizela. S mrazením v zádech jsem vyběhl z domu. Dal jsem se do hovoru
s turisty.
Blázen se zastavil dvacet metrů pod námi a byl zjevně nervózní. Věděl jsem, že
Jarmila zdržela turisty schválně. "Dobře, že jste spali nahoře pod střechou,"
ukazoval ten neoholený směrem vzhůru, "tam je to prohřátý od slunce." Podívali
jsme se nahoru. Okénko nejvýše bylo zapoceno výdechy.
Nastartoval jsem a rychle jsme odjížděli. Teprve po několika desítkách metrů,
když jsme měli za sebou maringotku s bláznem, jsem se zeptal Jarmily: "Ty jsi
dala tu sekeru zpátky do sklepa?" Překvapeně řekla: "Ani jsem se jí nedotkla."
"Já také ne," ozvala se Ivanka. "Nebyla u postele," zašeptal jsem.
Po necelém kilometru se mi roztřásla přední kola. Musel jsem je dotáhnout.
Byly uvolněné matky. Nahoře na kopci nás zastavila hlídka pohraniční stráže.
Ptali se, jestli jsme se nesetkali se třemi turisty s oranžovými batohy.
V Poděbradech jsme odevzdali klíč od "Boudy" našim přátelům. Našemu vyprávění
nikdo nevěřil. Po příjezdu do Kladna jsem chtěl vyvolat film z Flexarety. V
aparátu nebyl a v naší tašce také ne.
Ještě za několik dnů jsme se přistihli, že doma šeptáme.
*
Vodník číhá na dětičky,
aby je dal pod pokličky.
Na rybníce zbyde ďoura,
kluka stáhnul za pinďoura.
(průpovídka babičky Kristýnky)
*
Tři měsíce před cestou do Spojených států jsem šel, sklesle a se strachem, z
předoperačního vyšetření, z nemocnice u Karlova náměstí. Podnájem mého žlučníku
skončí za tři dny. V parku se mi udělalo nějak mdlo. Položil jsem se na trávník
a opřen o kámen zhluboka jsem dýchal.
"Hele, táto, ten pán nějak divně dýchá, pomoz mu! Je mu asi špatně," volala na
svého manžela štíhlá dáma zralých let. Muž si mne opovržlivě prohlédl:
"Nech ho ležet! To je nějakej bezdomovec. Ještě nás okrade!"
*
11.září 2001 ráno jsem vykročil s cílem, že si prohlédnu N.Y. z výšky World Trade Center.
Vzal jsem si s sebou osm barevných Kodaků. Kamarád ze skupiny Sebranka mne informoval
jak se dostat metrem do Manhattanu - v kapse jsem měl malinký plánek. Byl jsem
rozechvělý před cestou, která měla dokázat, že se sám dokážu dostat na světoznámá místa.
Při cestě na snídani, poblíž stanice Astoria, jsem se připojil k Mirkovi Černému.
Bylo 8.30 a já se těšil na koblihy v řecké restauraci.
Na křižovatce pod subwayí jsem měl sraz s kamarádem z Českých Budějovic. Trochu se
zpozdil. Nevím proč, ale náhle jsem dostal strach z cesty do centra. Možná jsem byl
unavený z předešlého dne. Volal jsem přes křižovatku ve chvíli poměrného klidu:
"Půjdeme na Manhattan až zítra!" Přikývl a zamával z druhé strany. Po snídani jsme
s Mirkem Černým prohlíželi pestrou škálu krámků. Pyšnil jsem se čepicí s velkým kšiltem,
nad nímž byl nápis New York. Koupil jsem ji na 29. Street v bazaru za jediný dolar.
Chtěl jsem synovi Tomášovi koupit tričko. Nemohl jsem nic vybrat, neboť záplava zboží
nedávala šanci k výběru.
Vešli jsme do malinkého krámku a uvnitř spatřili černého majitele. Bílé zuby zářily
jako mramor. Vybral jsem černé tričko s obrazem Ježíše Krista na hrudi. Ježíš vypadal
vlídně, civilně, spíše jako vlídný hippie.
Ve chvíli, kdy jsem tričko ukazoval Mirkovi Černému, černý mladík začal poskakovat
a zmataně, zřejmě hodně dojat, ukazoval na televizní obrazovku nad našimi hlavami.
Mumlal, chvěl se a prstem stále ukazoval na televizní obrazovku.
Udiveně jsem se díval na obraz. Do pověstných "dvojčat" vlétalo letadlo. Americký
komentátor vzrušeně křičel. V očích černého majitele krámku byly slzy.
"Ty bláznivý akční filmy jsou všude," říkal jsem Mirkovi. Mlčel a pak zašeptal:
"To není film! To je skutečnost!"
Zděšeně jsme se dívali na hrůzu, která se odehrávala několik stanic metrem od nás.