„Já nechci Pane fůry peněz
Jen trochu času pro své sny
Úsměvy které potkám cestou
Jsou pro mě krásný kapesný ...“
*
Je krásné a posilující věřit v dlouhou a nekonečnou cestu po své smrti.
Ale na co se budeme těšit poté? Bude to krásné a posilující? Jsou tyto
myšlenky pouze člověka? Potkávám občas „mudrce“, kteří tvrdí, že jsme
vznikli z mlhovin. Zamlžování je nejčastější způsob člověka, jak schovat
svou nevědomost.
Kdo stvořil mlhoviny? Vím, že jedu s kopce. Mám za sebou čtyřiašedesát let
pobytu na této zemi (nyní, kdy přepisuji rukopis psaný před rokem, jsem už
stár šedesát pět let).
Říkáme této kouli, která se prohání vesmírem: SVĚT. Jestli jsem tady byl
už někdy dříve? Nevím. V podobě předků ano. Jací asi byli? Jak vypadali?
Jaké měli zlozvyky? Jak milovali? Jak strádali? Co je těšilo? Co je
trápilo?
Celý svůj život slýchávám, že život má svůj řád. A že ten řád určujeme my –
lidé! Že všechno jde vytvořit a naplánovat. Že všechno začíná začátkem,
potom přichází průběh a poté nevyhnutelný a zákonitý konec. Zapomíná se na
souvislosti, náhody, které možná nejsou náhodami, na činy našich spolulidí,
které přicházejí v každý čas a vůbec se na zákonitosti neohlížejí. Přijdou
a zasáhnou do našich životů. Jsou to příčiny dramaturgie našich životních
cest.
Stačí jeden pohled a naše srdce přinutí naše těla, aby kráčela zcela jiným
směrem, než ukazoval rozcestník rozumu. Uprostřed největšího poklidu a
smíru se přivalí neklidná vlna nedůvěry. Kde je řád?
Zcela jistě existuje síla, říkejme jí Bůh, která naši složitou duši a naše
složitá těla a jejich matematický labyrint stvořila. Nikdy nepochopíme
vlastní existenci. Nikdy nikdo nevysvětlí chod našeho těla, našich citů,
našich myšlenek. Jen hlupáci mají jasno.
Kde je řád? Proč milujeme, zrazujeme, proč v srdcích bobtná a sténá věčná
láska? Ta nemá nic společného s pudem. Milujte bližního svého! Je to naše
největší šance a jediná, jak se postavit Zlu, které nás obklopuje na každém
kroku. A někde v oblacích nekonečného VESMÍRU, tam, kde jsme postavili ze
svých snů Boží dům, slyšíme vlídný hlas: „Chápu vás, děti, a myslím na
vás.“
Píši myšlenky, které mne, jako diletanta filozofie trápí. Trápí mne proto,
že žádná filozofie mi nevysvětlila můj pobyt na této zemi. Píší proto, že
mnozí filozofové se proměnili a na sklonku života přestali věřit svým
filozofiím. Myslím si, že dnešní světová věda a náboženství jsou si blíže,
nežli kdy předtím. Jsme vyspělí jako lidstvo technicky a přitom toneme v
kaluži nevědomosti. Čím více poznáváme svá těla, tím více ztrácíme víru v
mlhoviny.
Bůh, síla, moudrost, stvořitel – říkejme tomu jakkoli, je, a my jej nikdy
nespatříme. Nikdy nepoznáme, zda jsou jiné planety, kde lidé, nebo jiní
tvoři, přemýšlejí nad svou existencí. Jestli hladí své děti a zpívají jim
ukolébavky.
Píši a moje kniha se mění v kroniku okamžitých pocitů. Jsem blázen? A
nejsou blázni ti, kteří nám určují cestu, ačkoli sami pochybují? Kdo určil
kriteria pro diagnózu – blázen? Přiznejme si, nevíme nic. Hledám na mapě
životní cesty a místo, abych našel vysvětlení, nacházím čím dál více bílých
skvrn. Nevím, zda je hledání nejkrásnější.
Namlouváme si, že známe život, díváme se na televize, ovládáme kompjútry,
a v těle se nám prochází gen starý tisíce let. Domníváme se, že známe
člověka a potvrzujeme to chabým důvodem. Stačí nám pár knih napsaných
neznámými lidmi, zápisy z papyrusů a znaky na kamenech v hrobkách faraonů.
A před tím? Hluboká tma. Nic. Jedna lebka nalezená v jeskyni nám nic nepoví.
Vystřelujeme do vesmíru průzkumné rakety a dlouhé roky čekáme na zprávu,
že Nekonečno nás nechce.
Neumíme přivolat ani déšť, ani poručit slunci a nepochopili jsme kompjútry
svých mozků. Kdo tento kompjútr vytvořil? Mlhoviny? Neumíme zastavit
světovou povodeň Zla, neumíme naočkovat Dobro, neumíme pochopit svou samotu.
Spílám nespravedlivým okamžikům a po vychladnutí vášní si říkám: „Je to tak,
jak chce Život? A kdo je to? Život? Bůh? Jak vypadá? Má cit? Má v sobě
laskavost? Má v sobě nenávist? Má v sobě odpuštění? Proč nás stvořil?“
Odkopávám od sebe doteky xenofobie. Učím se odpouštět. Když už jsme tady,
snažím se dodržovat pravidla, která jsme si sami vymysleli. S určitými
chybami. Svědomí je zlý pán. Varuje, připomíná a souží. Kdo nám dal svědomí?
Učím se odpouštět. Jde to velmi těžko. Křivdy se mnou jdou jako věčné stíny.
Člověk si sám odpustí a na druhých chceme, aby dělali totéž. Každý nefér
skutek, který jsem udělal, mne stále bolí. Nikoli každý den, ale připomene
se a já skláním hlavu. Stydím se. Mažu si kolena francovkou, abych mohl
chodit po tomhle světě, po téhle zemi, kterou občas ostouzím, a přesto ji
miluji. Moje Vlast je pro mne nejkrásnější krajinou.
Jdu Prahou a myslím na staletí poroby. Jdu Chicagem a slyším burácení
subwaye, blues a výstřely gangsterů, jdu po Sydney a myslím na domov a na
trestance, kteří tuto zemi klokanů vybudovali. V řecké taverně na Thassosu
tuším krásné písně slavné Hellas, Paříž mne hladí šarmem šansonů a dlažba
vzdychá gilotinovou vzpomínkou. Klečím v chrámu svatého Josefa v Montrealu
a modlím se za všechny nemocné.
Procházím svým rodným městem Kladnem a se mnou jdou všichni kamarádi, které
jsem potkával, a najednou se poztráceli. V tom nekonečném vesmíru. Dávno
spí v kouřovém oparu zrušených hutí. Se mnou jdou táta, bratr, maminka,
moji dva bratříčci, které jsem nikdy nepoznal (odešli do oblak a ani se
nedožili dvou let).
Jsem kluk z kročehlavské ulice v krátkých kalhotách s kšandami. V zemi
české jsou němečtí okupanti. Lidé se chvějí strachem. Na vyhláškách jsou
jména popravených. Heidrich je mrtev, píše se rok 1945. Můj strýc Antonín
a teta Marie jsou zabiti.
Jdu kladenskou ulicí. Okolo divadla projíždějí tanky. Píše se rok 1968.
Slyším zvony na „šikmém“ náměstí. V Praze se střílí. Přišli v noci. Naši
„bratři“. Na Národním muzeu jsou stopy od výstřelů. Mému synovi je šest let.
Mé dceři tři roky.
Uteklo to jako voda. Už máme rok 2003. Stárneme rychle. Batole netuší, že
každá cesta má na svém konci otevřená vrátka. Jak to vůbec je? S tím naším
pobytem na Zemi. Proč mne to začalo zajímat až teď, když jedu poslední
čtvrtí životní trati. Proč se ke mně vtírají ty neodbytné otázky? Proč si
raději neužívám světa. Jak to, že vím tak málo? Proč jsem tady a proč musím
odejít?
V rádiu začali hrát: „Jednou z lesa, domů se nesa, moudrý Ezop ...“
Pan Werich je stále s námi. Dům, kde bydlel, mlčí. U nás v čechách začínají
problémy teprve tehdy, když osobnost odejde na věčnost. A starořecký mudrc,
který proslul skládáním bajek o zvířatech, netušil, že o volech napsal
pranepatrně.
Vstávám z postele a vědom si, že jsem včera v lese hledal ptačí zpěv,
pátrám na intimních místech po klíšťatech. Duše člověka je promíchaný kompot
ze zahrady nejasností, který má v řece krve tolik záhad, že se bezmocností
svírá hrdlo. SARS zachvátil svět. Hong Kong, Peking, Toronto ...
A nová, aktuální a hrozná otázka: „Proč jsou lidé, kteří si obloží těla
trhavinou a zabíjejí své spoluobyvatele planety Země? Proč matky zabijí své
malé dítě a odloží je na lavičku, nebo vhodí do odpadového koše, proč
omezení idioti a vrazi za volantem ničí životy nevinných, proč jsme zpupní
a pokora nám je vzdálena?
Nejsou mé otázky zbytečné? Zajímá ještě někoho z mocných i nemocných, na co
myslí člověk z paneláku? Není lépe být lhostejným a nevědoucím? Co bude
potom, až ...? Bude žít naše vědomí, až bude zbaveno tíže těla? Budeme cítit
bolest (a vztek na aktéry), až budou s námi na patologii zacházet jako s
pytlem brambor? Budeme cítit strach, lásku, radost a budeme mít chuť k
jídlu? Budeme se radovat z úspěchů svých pozemských dětí? Budeme mít křídla
a nad hlavou svatozář, budeme zářit andělským úsměvem?
CO JE TO DUŠE? Někde v dálce (nebo v nedaleku?) nás přivítá Neznámá síla.
Bude to Bůh? Bude svatý Petr stát u brány nebeské? A vzápětí mi šeptá
soudný našeptávač: „Jak víš, že přijdeš do nebe? Nejsi domýšlivý? Co si to
dovoluješ? Jsi plný hříchů!“
Nebude to Nebe podobné ghettu? Rezervaci? Budou nás tam hlídat a sledovat?
Bude tam bar, kantýna nebo bufet? Jak se budu orientovat v miliardách duší
z minulých tisíciletí? Bude tam Úřad evidence duší? Měří se tam čas?
Umírají duše? Mají andělé nálady, povahy, mindráky a závist? Jsou duše
poslušné nebo rozverné?
Také si myslím, že tam nahoře bude možná poloprázdno. Kde by se vzalo tolik
slušných duší. Jízdenka do Nebe se nedá koupit. Alespoň se to říká. Jsou
vůbec na světě dokonalí, kteří by mohli emigrovat do Nebe?
A tak se ke mně vrací myšlenka – provázena strachem – na Očistec. Tam prý
budeme trpět. Tam se budeme kát. Budeme trestáni za pozemské slabosti.
Budeme nemocní z vlastního svědomí. Ale kdo vlastně může o tomhle Neznámu
podat svědectví? Vrátila se nějaká duše z Očistce nebo z Ráje?
A Peklo? To bývá zde na Zemi. Pro mnohé je Země Peklem. Kam přjdou, až
skončí pozemské Peklo? Může být hříšníkem ten, který trpí?
*
Kde srdce tiše ...
Na levé straně kde srdce tiše tluče
Mám harmoniku foukací
V nebeské bráně ve frontě na papuče
Mám propůjčenou matraci
Na ní si svatý Petr dává šlofíka
Když k ránu zamáčkne hloupého budíka
Pořád jen váhají andělé u brány
Že prý se nemodlím takže jsem nezvaný
Na levé straně kde srdce tiše tluče
Mám kapsu plnou hloupostí
V nebeské bráně dívám se na papuče
A říkám trochu se zlostí:
Znám ty co modlí se a v Boha nevěří
Co nikdy chudáka nevpustí do dveří
Copak jsou parcely v nebi jen soukromé
Pro pyšné naboby pro mocné lakomé
Na levé straně kde srdce tiše tluče
Mám bílou kytku z příkopu
V nebeské bráně dívám se na papuče
A dole tuším Evropu
Vracím se nazpátek pes čeká u dveří
Plyn dávno odstřihli úřad mi nevěří
Že zkrátka nemohu splatit co dlužen jsem
V nebi mne nechtějí a ani tahle zem
Na levé straně kde srdce tiše tluče
Mám harmoniku foukací
Pro štěstí nosí ji blázni a tuláci
A dál mi říkají andělé u brány
Že prý se nemodlím takže jsem nezvaný
(čekárna ortopedie Bulovka 2003)
*
Naslouchám písni dešťových kapek a vracejí se ke mně příběhy dětí ze školy.
Běželi jsme přikryti starým „montgomerákem“. Tak se říkalo plášti, který
prý nosil ve druhé světové válce britský maršál sir Bernard Law Montgomery.
A kapky do nás bušily. Nohy v keckách se nořily do bahna. Z údolí u Roztok
se ozvalo hřmění.
Do chaty jsme vešli promáčení. Zavoněl grog. Jarmila zažehla svíce a
osušovala si vlasy. Déšť vytrvale zpíval svou tamtamovou melodii. Za řekou
na náspu projížděl nákladní vlak. Pravidelné nárazy vagonů. Rytmus práce a
života.
„V osamělém srubu s holkou, kterou mám rád!“ V okolí na kilometry nebyla
živá duše. Jen já a Jarmila. A nekonečný nákladní vlak drncal, jako by nikdy
neměl konec. Měli jsme před svatbou. Možná spolu budeme až do smrti. Ale na
tu Smrt jsem myslel jako na pohádkovou a nesmírně vzdálenou a nepochopitelnou
událost.
V těch chvílích jsem miloval život. Byl jsem mlád, dvacet tři let.
Jarmile bylo osmnáct. Díval jsem se na tu křehkou čtyřicetidvoukilovou
dívenku. Za měsíc budeme mít svatbu. Byl jsem žárlivý jako Othello. A ten
vlak stále jel. Déšť bubnoval do srubu, který postavil můj budoucí tchán
Bogan. Déšť i náklaďák se pomalu ztrácely a umlkala jejich píseň.
Vlaky jsou mojí láskou i prokletím. Zaslechnu zvonit koleje, houkání píšťaly
a hned bych balil batoh. Někam do daleka, do neznáma, za novými krajinami.
To monotónní drncání, zvonění a dunění kolejí mne opíjí a okouzluje. Smutek
i naděje jsou hlavním motivem romantických srdcí. Stále více se setkávám s
mladými lidmi, kteří vidí romantiku a poezii v penězích. Nechápu je. Jsou
to vlastně chudáci. Bez fantazie, bez toho zachvění, které se nedá vysvětlit
a nedá se koupit. Zachvění z lásky, z písně deště za doprovodu náklaďáku.
Chtěl jsem spatřit dálky. Ameriku, Německo, Austrálii, Rakousko, Řecko ...
A vlaky i letadla mizely za horizontem oblaků beze mne. V té době jsem se
domníval (byl jsem přesvědčen), že nikdy nespatřím kraje svých snů. Věřil
jsem, že budu snít v dešti, že budu za noci hledat hvězdy a trochu jim
závidět, že vidí svět, který jsem znal jen z černobílých filmů.
A rouhavé myšlenky se ke mně vkrádají: „Není lépe snít bez konečného naplnění
snů? Neničí dosažená skutečnost tu krásnou dobu čekání, kdy nemůžeme okusit
nádherného koláče, a přece jej tušíme? Nebyli jsme šťastnější ve svém
zajetí?“
A noc se rozjasnila, nebe se rozblikalo jako vesnický lunapark. Hvězdy nám
vešly do očí a srdce se zklidnila. Nic není krásnějšího než vědomí, že máme
před sebou cestu, a věříme, že nikdy neskončí. Proč pochybuji? Teď, když
jsem stár šedesát pět let? Možná ta cesta nekončí.
Proč říkáme poslední stanice? Náš vlak stále jede. Nocí i dnem, soumrakem
i úsvitem. Raduji se z každého dne. Stíny pasažérů stále stojí u oken.
Stará řeka odnáší sny, listí, větvičky borovic a plastový kanistr s nápisem
SLUNEČNICOVÝ OLEJ.
Dětství doznívá, orchestr mění obsazení, dirigent zmírňuje tempo. Tříkolky,
koloběžky, dřevěné hračky, koníčkové a autíčka jsou na jedné velké hromadě
v proutěném koši na půdě. Nechceme je vidět. Zdá se nám směšný ten věk, kdy
jsme neuměli říkat „ř“ a drželi jsme se maminčiny sukně.
Jsme náhle ve světě dospělých na prvních schůdcích do poschodí zkušeností a
skutečnosti. Čím déle vydrží u nás romantické duše, tím více budeme šťastnější
a směšnější pro své okolí. Neměním svůj noční náklaďák za luxusní vůz. Chci
dále slyšet tu dojímavou píseň deště z té noci, kdy jsem věřil, že na světě
zvítězí Dobro a Láska, že mne a mou holku ochrání před zlým deštěm plášť
pana Montgomeryho.
Vzpomínky na nezáludná léta se drží jako klíště. Chodí se mnou městem, které
je mým domovem. Dobrým i hořkým. Nic zvláštního a světového se v něm neudálo,
ale je domovem pro jeho občany. Mít domov je velká událost. Je bezvýznamné,
zda se člověk narodí v Chicagu, ve Zlonicích, v Athénách nebo na Kladně.
Ale významná je skutečnost, že světlo světa spatří človíček. Dostane známku
jako malý psíček a až do smrti říká: „Narodil jsem se tam a tam, v roce tom
a tom ...“
Můžeme žít kdekoli, a stále s námi chodí stíny rodného města, vesničky nebo
samoty. Místa, kde jsme poprvé dostali nové boty a čepici s bambulí.
Vzpomínáme na první nářez od táty, na pejska, kterému jsme se zpovídali,
na první třídu, kde jsme se učili, že jedna a jedna jsou dvě. Vzpomínáme na
první lásku, na první cigaretu z listí, která nám obrátila žaludek naruby.
Kroky mne vedou okolo Hudební školy Pod klášterem. Táta chtěl, abych hrál
na harmoniku. Dalo mi hodně práce předstírat před ním, že ji mám ve futrále.
Funěl jsem, hrbil se a těžká harmonika byla ve skříni. Chodil jsem za školu.
Všechno na mne prasklo před obchodním domem U Franků. Těsně u mne zastavil
tatraplán a vystoupil předseda místního národního výboru Jaroslav Špaček.
„Vyndej harmoniku z futrálu a zahraj tadyhle mému hostovi z Kolína Kolíne,
Kolíne, stojíš v pěkné rovině ...“
Tvrdil jsem, že tuhle píseň neznám. Že nás paní učitelka Fialová učí jen
stupnice.
„Já si ji zahraju sám,“ ozval se trochu opivněný soudruh z Kolína.
„Já tě tam dovezu a omluvím tě,“ uklidňoval mne pan Špaček.
Neubránil jsem se. Soudruh z Kolína otevřel harmoniku. Byl v ní prak,
několik oblázků a sešity válečných příběhů Polnice.
„Kde máš harmoniku?“ divil se pan Špaček.
„Je moc těžká, tak ji nechávám doma ve skříni,“ přiznal jsem se.
Pan předseda místního národního výboru se rozesmál a odjel. Mému tátovi to
nikdy neřekl. Později, po mnoha letech, jsem mu poděkoval. Pamatoval si dobře.
„Na co jsi tam měl ten prak?“
„Já je vyráběl,“ vysvětloval jsem. „Dostával jsem za ně knížky. Za ty praky.“
Jarda se usmál na svém invalidním vozíku:
„Pepiku, ty už si začal s kapitalismem tenkrát, v době hlubokého socialismu!“
*
Je noc a z dálky houká vlak
V něm možná jede někdo jako já
Za někým kdo na něj čeká s láskou
A vlídností ho přivítá
Je noc a šlapu jenom tak
Tisíce lidí chodí jako já
Za někým kdo na ně čeká s láskou
A vlídností je přivítá
Jenže já nemám kam jít
Marně přemýšlím ke komu
Ze smutku často musím pít
A svěřuji se kdekomu
Jednou se změní
Můj život bez naděje
Začnu mít zájem
Co okolo se děje
Až potkám toho
Kdo jako já
Smutkem se
Trudnomyslným chvěje